Žena v červeném
Jsem lesba. Vím to. Nebo to cítím. Nepamatuju se, kdy přesně mi to došlo, ale… Prostě to vím, ne? Už nějakou dobu. I když slovo „lesba“ jsem slyšela možná trochu později, než se dostavil onen přesvědčivý pocit. Chvíli jsem se tím pocitem opájela. V dětských hrách. Fantazie to dovolí. Můj věk se přehoupl přes první desetiletí a já přes hranici dvou kamarádů. Možná i přes hranici sebechápání. Být lesbou mezi bandou dětí už taková fantazie nebyla. Přizpůsobit se. Nutnost k přežití. Zvládla jsem to. Pár platonických lásek, mokrý polštář od nočních slz a popsaný deníček. Znáte to. Život byl fajn…
9. třída. Den společného focení. Epitaf základní školy. Už 2 roky nevypadám jako děcko. Jako maskulinní děcko. Pro dnešní den mám dokonce velmi ženskou blůzu. Taky pár hetero rande za sebou. Bez výsledku. Ovšem se zkušenostmi. Převážně komunikačními. Líbím se jim. Mám-li na sobě značkové oblečení ženského stylu. Nečekaně. Působím dojmem sebevědomé five star dívky. Pravděpodobně. Jinak si povrchnost maskulinních pitomců nedovedu vysvětlit.
Nejsem lesba. Celé dětství jsem žila v bludu. Krásný, emočně nabitý blud. Ale neperspektivní. Všechny maj kluka. Abych zapadla, musím mít taky. Puberta je typická tím, že jedinec chce být jako ostatní. Zapadnout. Mezi kamarády. Pak dospěje a zjistí, že chce být originální. Svůj. Začne se snažit o jedinečnost. Aby si jej kamarádi vážili proto, jaký skutečně je. Zajímavé. Tež to zvládnu. Jen co se udělá dnešní fotka, s kterou zavřu jedno fotoalbum. Kdybych byla opravdu lesba… ale já nejsem! Možná jsem, ale i kdyby… Kdo kdy viděl dvě holky spolu? Tu? Na vesnici? Kde bych takovou měla hledat? Pche! Pohádky došly.
Zpátky do hetero-puberto-reality. Velká přestávka. 20 minut. Možnost blejsknout se v rádoby nóbl hadrech na školním place. Přesto sedím v lavici. Že bych se přece jen vnitřně styděla za to, co mám na sobě a v čem se necítím tak, jak bych měla? Prázdná třída. Hluk z chodby. Slunce tříštěně dopadá oknem dovnitř přes větve staré břízy. Myslím na úkol z následující hodiny. Bože, jsem tak normální…!
Hlas. Známý… Majitelka sedává vedle mě, v sousední lavici přes uličku. Přišla si pro něco. Pro dnešní slavnostní den zvolila červené šaty. S překvapením zjišťuju, že jsem si jí snad všimla až teď. V prázdné třídě se slunečními kresbami na deskách lavic. Dost krátký střih. Krepový povrch. Asi příjemný na dotyk. Sekne jí to. Je vlastně trochu vyzývavá. Laškovně se směje. Nebo je to těmi šaty? Netuším. Je mi to jedno. Ví, že jí to sluší. Neví, co to v tomto okamžiku dělá s její spolužačkou v zadní lavici. Koukám na ni jako na zjevení. Co se děje, kruci?! Přestaň zírat! Chováš se jako nějaký úchyl! Cosi prohodí. Jen tak mimochodem. Asi si všimla, že zarytě mlčím a zírám. Otáčím hlavu po třídě. Ne, jsme samy. Nemůžu odtrhnout oči od té červené látky. S touhle holkou že chodím už 9 let do stejný třídy??? V hlavě mi v rychlém sledu proběhnou ony společné roky. Do 6. třídy šedá myš. Průměr. Standardní prototyp obyčejné holky. Doma si později prohlédnu starší fota. Zjistím, že změna od 6. třídy je opravdu patrná.
Teď ale sedím jako zařezaná. Koukám na ty rudé křivky a v mozku mám tmu. Existuje tmavé vakuum? To je baba, napadne mě hulvátsky. Aspoň něco se prodralo vakuem. Nic moc, ale dokážu už pomalu myslet. Dokonce něco říkám. Nesmí poznat, o co tu jde. Bože, sedá si do lavice, přehazuje nohu přes nohu a hledá cosi v pouzdře. Pak se sklání k tašce na zemi. Na nekonečně dlouhých 5 sekund mám otevřený výhled na její dekolt. Skvostný, bude mi evokovat ta vzpomínka později. I když výraznější stopu to nezanechá. Kráska vyloví telefon a spěšně mizí na chodbu. Její další slova mým směrem už nevnímám. Jsem v tranzu. Momentálně bojuju s vlastními myšlenkami. S vyhaslým pohledem hledím na vlnovku v prostoru, kterou by zanechaly její boky, kdyby to bylo fyzicky možné… Ne. Prostě čumíš do blba, ozve se hulvát. V temném vakuu s rytmickou pravidelností kopírující tlukot srdce bliká rudý nápis. Třicítka font nekompromisně oznamuje:
JSEM LESBA!!!
Fajn.
...
Co to mám, sakra, na sobě?!