Zamyšlení nad fenoménem The L Word
Kdo nezná The L Word (TLW), jako by nebyl… Nebo spíš nebyla. Populární americký seriál stavící na tematice losangeleské čtvrti pro homosexuály a jejich vztazích. Parta vydesignovaných leseb se zde snaží navodit dojem normálnosti. Rozdílné povahy, vzhledy, styly a názory. Pro každého dle jeho chuti. V čem další tkví popularita tohoto, na LGBT scéně zvaného, fenoménu? No… V první řadě je seriál věkovým průměrem hlavních hrdinek (který sice není nikde zmíněn, ale vcelku jasný) zaměřen na homosexuální ženy, resp. populaci, ve věku od 20 let výše. Průměr se pohybuje kolem 30. Neboť kdo má čas koukat na televizi, že. Co tím ale chci říct… Žena, zejména lesba, je v podlém věku kolem 30 buď zadaná, což jí umožňuje ztotožnit se s ideálním párem Tinou a Bette a sdílet s nimi radosti a strasti jejich vydesignovaného partnerství od roztomilých snah o potomka, přes nevěru až k rozchodu a dalšímu dramatickému vývoji NEBO bohužel svobodná, a to opět BUĎ z vlastní vůle, protože jde o nepoučitelnou lovkyni a sběračku trofejí, na základě čehož se může ztotožnit s charismatickou Shane a snažit se přeřvat biologické hodiny vzýváním vlastního ega, NEBO čerstvě či už vyčpěle po rozchodu a momentálně k mání, což je prakticky zbytek komparsu.
Jak to tak vypadá, obecenstvo už by bylo. Výběrem pohledných hereček právě různého fyzického designu tvůrci kápnou do noty lesbě téměř každé, neboť se ví, že lesby přece „nehledí na fyzickou krásu, ale na to, co je uvnitř“. A vzhledem k tomu, že tolerují svým partnerkám chlapecký vzhled i s chováním (těchto typů je v L komunitě očividně silnější procento), tak se není čemu divit. Toto téma by ale vydalo na další úvahu a tak zpět k věci. Máme diváctvo zaujaté novým fenoménem, pohledné herečky, hollywoodské exteriéry, témata vycházející rádoby ze života a americký dabing. So cool. Závislost je na spadnutí. Ne, nedělám si legraci. Já viděla TLW. Celý. A mé jediné uznání po zhlédnutí posledního dílu vycházelo z vědomí, že se jej tvůrci odhodlali vůbec ukončit. A to teď výjimečně nemyslím zle
Zpět k onomu nakousnutí závislosti. Sžití se s hrdinkami seriálu je v případě citlivé menšiny téměř nevyhnutelné. 6 řad po cca 12-13 epizodách vás jednoduše přibije k obrazovce počítače. Můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. Nejdřív si to z nudy pustíte. Zjistíte, že je to celkem fajn. Možná může být prvním impulsem jen to, že chcete „být v obraze“ nebo jen omrknout „vo co jako go“. Každopádně 90% z vás neskončí jen u pilotu. Sjíždíte jednu řadu po druhé, hodnotíte s přáteli, v které se příliš mluvilo, nebo sexovalo, kde to mělo zajímavější pointu, proč odešla zrovna tamta sexy postava, spekulujete o dalších osudech svých hrdinek. No schválně, kolik z vás už sjelo v klídku 3 díly za sebou? Možná vám to dojde. Dřív nebo později si uvědomíte, že vložením disku do mechaniky či načtením souboru z adresáře a stisknutím tlačítka PLAY, se dostáváte do jiného světa. Do světa, který vás jen tak nepustí. V tom lepším případě, vám začne být líto, že kolem sebe nemáte podobnou partu fajných lesbiček, že vaše dialogy nejsou tak vtipné a zážitky tak emociálně i intelektuálně na výši, v tom horším se v seriálu zhlédnete a začnete se do něj stylizovat. Ať už do postav, názorů nebo aktivit. TLW prostě zanechá stopu.
Je však opravdu na místě nazývat „bledě růžovou variaci někdejších Beverly Hills“ za fenomén? Není to prostě jen jedna z podob červené knihovny pro romantičky? Taková, kterou přečtete/zhlédnete a založíte? Taková, z které si zbytek fondu utahuje? Slovo do pranice