Klam
Postava oděná do kabátu šera,
sbírá své těžké tělo z prachu země.
Neví stále jestli snila nebo bděla,
když viděla svět barevně ne černě.
Tak snadné bylo mít své sny a přání,
jít cestou štěstí a nechat se vést,
jako když v pohádce zlo se dobru klaní,
a stačí už jen modré z nebe snést.
Kde vůbec vznikla ta pochybnost?
Jak toto by mohlo být skutečné?
Co to za paradoxní hloupost?
Pro život tak kruté a zbytečné!
Tma je přeci tolik svá a čistá.
Udělat krok do náruče její,
nevědět co kde se pro něj chystá.
Jen blázni se na slunečno smějí.
Světlo je zlem a přetvářkou temna.
Cílem je cítit se navždy ztraceně,
v sobě tichý strach a bolest prázdna.
Zůstaň kde jsi a nesni už naivně!