Dojem/b
30. říjen odpoledne. Mléčná obloha a chlad. Zima mi trochu zalézá pod svetr, díky frajersky rozepnuté bundě. Od pocitu chladu mě chrání silná šála, pečlivě omotaná kolem krku.
Vycházím z budovy restaurace, kde jsem zašla na pozdní oběd. Nádech chladného vzduchu mi přinese i vůni podzimu. Pomalu kráčím ulicí směrem k malému parku, ve kterém už zdálky barevně hýří spadané listí. Pátek odpoledne a lidé pomalu mizí z jindy relativně rušné ulice. Procházím přes malé náměstíčko k začátku pěší stezky. Alej stromů s žlutými listy vypadá jako vystřižená z uměleckého kalendáře. Z náhlého popudu vytahuju mobil a hledám foťák, abych to zachytila. Pro tebe. Foťák ale nefunguje, telefon už je starý. Přes 5 let. Spotřební zboží. Dnes jako by už nebyl. Šrot. Rozmrzele ho vracím zpět do kapsy a vydávám se alejí jen na vlastní pěst a vnímání. Listy se povalují v kupkách po chodníku. Marně se je kdosi snažil shrabat a navršit na sebe. Tam kdesi uvnitř mě sevře. Přes to nepříliš příznivé počasí je tohle odpoledne kouzelné. A mě mrzí, že jsem tu sama. Opět. Chtěla bych tou alejí kráčet s tebou.
Přicházím k malému vršku, na kterém v zimě děti často sáňkují. Teď se jeho zelená plocha místy střídá s barevnými stopami odcházející krásy stromů. Potkávám lidi, kteří tu krásu míjejí bez povšimnutí. Denně tudou projdou desítky; školáci, pracující, pošťačka… Všimne si také někdo toho, nač nyní zírám já? Sytost barev a jejich umírající krása na zemi mezi uvadající travou mě nutí zůstat chvíli stát. Už je to tu zas. Opět ta divná melancholie. Stála bych tu v myšlenkách třeba věčnost. Jen kdyby ta sytost zůstala taková. Jen kdyby stromy neshodily poslední barevné ozdoby. Jen kdybys tu byla se mnou…
Prý jsem individualista, neromantická duše, která nedovede vyjádřit city. A jak by taky ne. Pokaždé, když jsem tě potřebovala, jsi tu se mnou nebyla. Když jsem se cítila sama, když jsem potřebovala obejmout, když jsem viděla tu nádheru kolem a chtěla ti ji ukázat, abys ji sdílela se mnou, když jsem opět upadala do téhle mé melancholie. Nejintenzivnější zážitky a pocity zažívám vždy osamocena. Proč? Proč nejsi se mnou, když tě nejvíc potřebuju? Proč tu teď nestojíš se mnou, nevnímáš tu jednoduchost a poslední sbohem teplým dnům, které stromy vysílají se svými listy do okolí? Na chvíli si tě představím… jak mlčky reaguješ zdviženým pohledem na moje zatahání za rukáv a kývnutím směrem k vršku. Jak beze slov zíráš stejně jako já na panorama říjnového odpoledne. Jak se ti v očích odrazí stejná melancholie, jaká rozechvívá moje útroby. Jak prostě a jednoduše – chápeš. Rozumíš mi. Rozumíš tomu, co cítím. Rozumíš tomu, proč jsem taková, jaká jsem. Víš, že slovy toho moc vyjádřit neumím.
Pomalu nechám představu doznít. Jak bych mohla být citová, srdečná a romantická, když jsem ve skutečnosti a uvnitř pořád sama? Kdybys tu byla se mnou, kdybys byla všude a vždy, když tě potřebuju, se mnou… Byla bych schopná těch zamilovaných blbostí jako je neustálé objímání, psaní připitomělých blbůstek do smsek, posílání vzdušných polibků, neustálého ujišťování o tom, jak mi chybíš a jak tě zbožňuju… Ničeho z toho už ale schopná nejsem. Není to nedostatkem citu, proboha, je to tou melancholií, kterou zatím nikdo nedokázal z mých útrob vyhnat. A já ji svým způsobem začínám mít ráda… Dává mi alespoň ochutnat něčeho jiného, než po čem touží všichni ostatní. Nechává mě zakusit, jaké to je být individuem zajatým v samotě vlastních myšlenek. V těch chvílích možná dovedu pochopit snahu některých jedinců o odpoutání se od materiálního světa, světa vztahů a hédonismu.
Odpoutám se též? Svévolně se dávám opět do kroku a vzhlížím k obloze. Mléčná barva je místy protrhána na blankytnou. Je to snad znamení? Mám snad stále doufat, že jednou tu budeš pro mě a se mnou? Budeme někdy spolu jen tak bloumat po městě a sdělovat si zážitky nebo lehce diskutovat? Budeme někdy spolu stát a koukat na to barevné listí? Budeme takhle procházet parkem a zachycovat ty úžasné scenerie jako přes hledáček foťáku?
Budeme někdy spolu jen tak…?
Budeme vůbec někdy spolu…?
Budeme…?
It’s all in my head,
It’s all in my head
Us only, you and me
Wherever you go I will be
Just close your eyes and you’ll see
And wherever you go I will be
Skladba od Kosheen svévolně ukončí melancholickou chvilku. Dost už bylo citovosti! City jsou luxus, který si nemůže dovolit. Nebo zatím neměl dostatečně silnou zkušenost? Tak jako tak, nad každým problémem nakonec mávne rukou. Jak jinak než skepticky se individualista v šále ušklíbne, přidá hlasitost na svém MP3 přehrávači, vsune ruce do kapes džín a svižně přidá do kroku...