(Desta)[la]bilita
Modrá naděje hopsá po vlnkách špinavé řeky.
V azurových tůních se leskne budoucnost.
Nechám se unášet proudem a zavírám oči.
Obětuju všechno mi drahé těm tůním.
Ne dlouho.
Vlnky se pomalu mění v peřeje.
Se zavřenýma očima se těžko kormidluje.
Slova bez písmen a jizvy na předloktí.
Směju se těm věcem.
Pseudoarcha se tříští o skály.
Slepý kormidelník je k ničemu.
Se zbytkem záchranného kruhu najednou pohupuje se na vlnách.
Snad poprvé neovládá směr plavby on.
Z břehů se ochotně vztahují ruce.
Záchrana na dosah.
Nevěřím těm rukám.
Nemůžu.
Známá gesta.
Ale co je jen hra a co nezištnost?
Vzpomínky v barvě temnoty hlubin.
Špinavých hlubin.
Snaží se stáhnout mě dolů.
Říční panny už na mě dole čekají.
Zhmotněné vzpomínky, jimž nikdy neuplavu.
Nechtěná společnost nutí mě k činu.
Vlny páchnoucí řeky se snaží ubít mou vzpouru.
Napínám paže proti živlu světa.
Marně se snažím pochopit proč.
Křičím a do úst vlévá se voda.
Ode dna šlahouny temné hmoty olizují mi chtivě kotníky.
Přes špinavost řeky v očích vidím tam na břehu stín.
Vidím nebo tomu věřím?
Konkrétní rysy už nerozpoznám.
Nemám dost sil na poslední tempa.
Zavírá se hladina nad hlavou.
Nestvůry šílenství stáhly mě dolů.
Čím blíž ke dnu, ubývá světla.
Světla naděje na záchranu.
Nořím se do tmy kolem.
Černá masa zoufalství.
V posledním záblesku mysli rozeznávám na dně truhly s pokladem.
Náklad z mé archy hoví si dole.
Příliš těžký k vyzvednutí jedním člověkem.
Klíč už někde jsem ztratila.
S posledním dechem objímám truhly a lituju chvíle, kdy svrhla jsem je přes palubu.